Jarda Cvrček BLOG 

Fraser Island – největší písečný ostrov na světě

Dnes to bude o tom, jak se v Austrálii potkali čtyři Češi ze Slanýho a jeli společně 1300 km na sever do tepla na největší písečný ostrov na světě s tropickým pralesem a divokými psy dingo – The Fraser Island.

Cestou tam

Téměř měsíc dopředu jsme se Alešem, Magdou a Radkem domluvili na termínu, že pojedeme první prosincový týden. To tady už běžně začíná léto a očekávali jsme krásné počasí. Týden před odjezdem bylo nádherně. Pořád jasno, teploty v Sydney kolem 28° C, prostě paráda. Ovšem v neděli se jako na potvoru přihnala studená fronta s mraky a bylo celkem ošklivo. Dohodli jsme se, že na sever nebudeme pospíchat a dáme počasí čas.

1 300 km na sever jsme si rozložili na tři dny. Přičemž jsme měli štěstí, že vždy, když jsme se kolem poledne zastavili na nějakém zajímavém místě, se obloha z nenadání protrhala a vykouklo na nás i sluníčko.

Nečekali jsme ovšem, jaký problém budeme mít s ubytováním. Jelikož jsme vždy jeli až do tmy, takže jsme ubytování hledali náhodně v kempech, co jsme našli v navigaci nebo u cesty. Ve většině případů recepce zavřená a na dveřích ošklivá cedule s nápisem „NO VACANCIES“ – žádné volné místo. Naštěstí se nám vždy po cca sto kilometrech hledání podařilo najít nějaký zastrčený karavan park, kde se nad námi smilovali jen aby měli kšeft.

První den jsme si udělali delší zastávku u majáku Sugarloaf Lighthouse viz fotky a druhý den v turisticky velmi oblíbené zátoce Byron bay, kde mají také maják a nejvýchodnější místo australské pevniny.

Konečně hvězdy nad hlavou a mraky za humny

První noc mimo Sydney se nám chvíli poštěstilo, že se protrhaly mraky a já konečně viděl australskou noční oblohu. Kvůli světelnému smogu v Sydney hvězdy vidět prostě nejsou, i když je sebe jasněji.  Byl to čarokrásný pohled, bohužel jsem tam nenašel žádné známé souhvězdí jako doma.

Jak tak byla jasná teplá noc bez vánku, postavili jsme stan jen tak ledabyle bez kolíkování a nechali otevřené střešní okno dokořán, což se ukázalo jako lehkomyslné kolem čtvrté ranní, když mi začalo kapat na maják. Musel jsem vstát, proplést se kapkami deště a zavřít ho. Na kolíkování jsem se ale stejně vyprdnul, poněvadž to nevypadalo na nic velkýho. No, po rozbřesku zapršelo ještě řádně, ale naštěstí bez větrů, takže nám zůstala střecha nad hlavou.

Příjezd k ostrovu a smlouvání auta

Třetí den, když už jsme se blížili k Fraseru, tak byla velice nízká oblačnost, že jsme nedohlídli ani na vrcholky kopečků podél silnice. To nám na optimismu moc nepřidalo, ale alespoň jsme se zastavili na ananasové farmě, kde jsme si nakoupili předražený čerstvý ananas na oslazení života.

Jelikož Fraser Island je písečný ostrov bez silnic, tak je tam povolen vjezd pouze 4WD vozidlům  – s náhonem na všechna čtyři kola. Museli jsem se poohlédnout po nějaké 4WDautopůjčovně. Když jsme dojeli do Hervey Bay – centrála většiny návštěvníků ostrova, akorát začalo hustě pršet. Našli jsme naší vytouženou půjčovnu s milou slečnou za pultem. Pověděli jsme jí, co bychom chtěli a ona, že není problém, že mají ještě volná auta a že nám udělá nabídku. Jelikož v ten moment bylo opravdu hnusně, řekli jsme, že chceme jeden den, načež nás slečna začala přemlouvat, že to je strašně málo času, a že abychom stihli lodě, měli bychom na ostrově jen 5 hodin, což je opravdu hodně málo času, když se sem táhneme takovou dálku. Podívali jsme se ven, udělali smutné obličeje, poukázali na počasí a jestli by nebyla nějaká slevička. Překvapivě se slečna chopila kalkulačky a nakonec jsme měli výlet na dva dny s nejlepším ubytováním v nabídce za cenu toho horšího .

Po zaplacení výletu jsme si museli ještě odkroutit školení v podobě 45minutového videa o tom, jak převrátit čtyřwédéčko v písku na střechu, jak ho utopit v potoce nebo ve vlnách na pláži. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že veškeré jídlo se musí zavírat v autě nebo ve speciálních boxech, zbytky potravin se musí zakopávat půl metru do písku, aby to zvířata nevyhrabala a za žádnou cenu (tedy za cenu pokuty několika set až tisíců dolarů), ať nekrmíme divou zvěř. Protože, když si zvířata zvyknou, že od lidí dostávají jídlo, začnou pak být otravní až agresivní. Tak nějak jsem si při tom vzpomněl na naše sociálně slabé a diskriminované spoluobčany , že by přírodní zákony platili i v ekonomii?

Noc před premiérou

Jelikož bylo opravdu hnusně, na stanování jsme to neviděli, a tak jsme si našli ubytování v jednom hostelu. Já s Radkem jsme se ubytovali na společné noclehárně, kde bylo asi 12 paland a multikulturní, převážně německé osazenstvo. K večeři jsem si udělal instantní nudle a vykostil ananas. Je zajímavé, že i když jsem do sebe naládoval celý čerstvý ananas, ani mě moc nepálil jazyk v porovnání s tím, když si dáme čerstvý doma v ČR. Stupeň zralosti na to má asi velký vliv.

V místnosti vedle jídelny probíhalo podobné video školení, jaké jsme si odbyli už odpoledne. A jelikož jsem se s Radkem upsal jako ostrovní řidič káry, začal jsem mít trochu trému z toho, jak to všechno zvládnu. Obzvlášť když jsem viděl ta monstra zaparkovaná před hostelem. Byly to takové menší traktory. „No, nějak to dopadne…“ řekl jsem si v duchu a šel se ubrat na lože.

Transport na ostrov

Na sedmou ráno jsme byli v půjčovně vyzvednout naší káru Toyotu Landcruiser. Tak nějak vyplynulo, že budu řídit první a bylo na mně, abych to odřídil po silnici cca 20km z půjčovny do přístavu a tam s tím zacouval na trajekt. Auto jsem předtím v Austrálii ani vlevo neřídil. Jediná moje zkušenost s levostrannou dopravou tady byla z kola a z chodníku.

Zapnul jsem nejdřív jen náhon na přední kola… nakvrdlal jedničku na hlavní páce a pomalu se rozjel vstříc lokální dopravě. Byl jsem celý nesvůj, jelikož pruhy byly úzké, naše auto široké jak dvě krávy na štorc a při pohledu přes kapotu na předek auta jsem měl pocit, jako bych seděl na zadní sedačce u normálního osobáku. Po chvíli jsem si ale zvyknul a začal si vychutnávat nadhled nad běžnou osobní dopravou a smál se těm uprtěným osobáčkům. Asi po 20 minutách stresu jsme dorazili do přístavu, kde jsem poprvé s tou naší almarou couval. Pomalu ale jistě jsem zaparkoval na trajektu. Za nedlouho jsme odrazili od břehu, po půl hodince klidné plavby jsme byli na ostrově a dobrodružství s náhonem na všechny čtyři mohlo začít.

Nekonečná pláž a setkání s dingem

Na východním břehu ostrova se táhne 75 mílová (120 km) pláž, po které se smí jezdit normálně autem jako po dálnici. Rychlost je tu omezena na 80kmh, s autem z půjčovny si tu můžete frčet jen šedesátkou. Ale i tak je to nádherný pocit, když kam dohlédnete je jen nekonečná pláž. Z jedné strany příboj, z druhé džungle a člověk si to maže přes písečné duny a koryta potoků, které se utíkají z vnitrozemí ostrova do moře.

Nemá smysl tu zbytečně popisovat, co všechno jsme viděli, když fotografie mohou mluvit za mě. Největší zážitek jsem měl večer na pláži, když se zbytek naší posádky šel koupat a já se rozhodl využít měkkého světla zapadajícího slunce k jejich zvěčnění. Přišel jsem s foťákem na pláž, jedna paní mě viděla a řekla, že támhle na kopečku jsou dva dingo psi, ať si je jdu vyfotit. Nasadil jsem dlouhou optiku a vyrazil na lov. Ani jsem nemusel  jít daleko a už jsem viděl vystrčenou zrzavou hlavu a po chvilce i druhou.

Na vrcholku se vyvalovali dva dingové a kontrolovali, co se děje dole na pláži. V tom jeden vstal, zívnul si, podrbal se za uchem a odešel pryč. Druhý ještě chvíli počumoval po okolí, pak se zvedl a začal se válet na zádech jak roztomilý pejsánek. Po chvíli se posadil a dlouze na mě koukal. Byl ode mě asi tak deset metrů. Já měl radost, jak mi krásně pózuje a střílel jednu fotku za druhou. Najednou se dingouš zvedl a šel přímo ke mně. Začal jsem tuhnout a vzpomínat, co bylo v tom instruktážním videu, když se potkáme tváří v tvář s dingem. „Neutíkat a působit vysoce“. Neutíkal jsem, ani jsem se nehnul. Jen jsem demonstrativně vztyčil foťák s teleobjektivem, aby poznal, že na něj nechci střílet. Když byl asi tři metry ode mě, zastavil se a bylo vidět, že váhá jestli sežrat či nesežrat. Za tu dobu, co jsem v Ozíkově, jsem naštěstí shodil pár kilo, tak jsem mu asi nepřišel dostatečně vypasený a po nekonečných pěti vteřinách hypnózy si jen tak něco štěknul mezi zuby, otočil se a šel směrem za svým kolegou. To byl asi nejsilnější zážitek, co jsem si odvezl z ostrova.

Druhý den už nám počasí vůbec nepřálo, tak jsme objeli jen pár jezer, málem se zahrabali v hlubokém písku, málem přejeli hadici na cestě, objali 1100letý strom a nakonec se zase nalodili a vydali se na deštivou cestu zpět do Sydney, kde jedinou zajímavou zastávkou byl veřejný dům v Kundabungu .

Fraser Island

Naše autí narvané k prasknutí	Sugarloaf bay	Sugarloaf bay
Sugarloaf bay	To se prostě musí vyfotit	Sugarloaf bay
Sugarloaf bay	Sugarloaf bay lighthouse – maják	Univerzální otevírací doba od úsvitu do západu
Výhled na útesy	Opar v dáli na oceánem	Hlásna se stožárem na vlajky
Pěkná cedulka na majáku	Ochoz majáku s výhledem na útesy	Sugarloaf bay lighthouse – maják
Myalls lake	Poštovní schránky u farem – každá jiná	Výhled na pastviny před Byron bay
Výhled na pastviny před Byron bay	Cape Byron v dáli	Byron bay pláž
Byron bay pláž	Cape Byron	Cape Byron – maják na nejvýchodnějším výběžku Australské pevniny
Cape Byron	Nejvýchodnější výběžek Australské pevniny	Nejvýchodnější výběžek Australské pevniny
Útesy střežené majákem	Cape Byron	Byron bay pláž
Déšť v dáli	Naše nocování	Naše nocování
Krásné počasí po ránu	Prodej ananasů přímo od farmáře	Na trajektu cestou na Fraser island
Autíčka jsou naloděná	Dobrodružství začíná	Obousměrná cesta?
120km dlouhá pláž, kde se prohánějí auta jak na dálnici	Naše kára – Toyota Landcruiser	Pinnacles – piskové sedimenty různých barev
Pinnacles – piskové sedimenty různých barev	Naše výprava	75 miles beach
Reklama na vanilkovou colu	Kuličky od krabíků	75 miles beach
Frčíme si to po plážové dálnici	Další sedimenty	Na pláži přistávají i letadla
Vrak Maheno – parník, co tu ztroskkotal před 75 lety	Maheno	Maheno
Maheno	Maheno	Jeden z největších potoků Eli creek – křišťálově čistá vodička na koupání
Eli Creek	Eli Creek	Eli Creek
Eli Creek	Ještěr u parkoviště	Lake Garawongera
Lake Garawongera	Lake Garawongera	Lake Garawongera
Lake Garawongera	Detaily kytiček	Detaily kytiček
Detaily kytiček	Celkem pohodová cesta	Na cestě
Dingo	Dingo	Dingo
Dingo	Dingo	Dingo
Stopa Dinga na pláži	Rychlostní omezení na pláži	Kuk
Večerní koupání	Západ slunce	Fraser Island – největší písečný ostrov na světě
Pozor na padající kokosy	Naše ubytování na ostrově v Happy Valley	Stromečky
Stromečky	Stromečky	Stromečky
Stromečky	Stromečky	Stromečky
Stromečky	Lake Wabby	Stromeček
Stromeček	Turistická stezka do ztracena	V kapradí
V kapradí	Dingo na pláži	Raněný pták
Stromečky	Stromečky	Sněhobílý písek na cestě
Stromeček	Ještěrka	Lake Birrabeen
Lake Birrabeen	Hadice na cestě	Hadice na cestě
1100 let starý strom	1100 let starý strom	1100 let starý strom
Lake Mckenzie	Trajekt na pevninu	4WD autobus
Poslední pohled na divočinu	Rozloučení s traktorem	Na trajektu s Fraserem v zádech
Nic – jen Kundabung

Související články

• Žádné související články.

Článek byl publikován dne: Úterý, 28. Prosinec 2010 at 11:30 a je zařazen v kategoriích: Austrálie, fotky, vyprávění z cest. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 zdroje. Můžete zanechat komentář.