Tasmánie – země plná překvapení
Dnešní povídání bude o výletu do Tasmánie Jardy Kanoňáka a Dýny Nikoňačky. Vypravili jsme se takřka na blind do Tasmánie na osm dní. Jen jsme zabookovali letenky a malé autíčko na přesouvání mezi deštnými pralesy, vysokými útesy na pobřeží, písečnými dunami, nekonečnými pastvinami a pohořími. Zbytek jsme víceméně ponechali osudu. Tasmánie je opravdu země plná překvapení – většinou a naštěstí příjemných.
Den první a tak
První den jsme přistáli už v sedm ráno v Hobartu akorát s krásným východem slunce za okny letadla a příjemnými dvaceti stupni za dveřmi. Šli jsme vybrakovat infocentrum a odnesli si asi kilo letáků, které jsme stejně vůbec neotevřeli, protože byly k ničemu. Pak jsme si šli vyzvednout autíčko do půjčovny. Vyfasovali jsme novýho Swifta, který měl najeto jen 8000 km, my jsme mu za ten týden přidali dalších 1850 km. Nakoupili jsme potravu a abychom se na ten týden pořádně zažrali masem, koupili jsme si k obědu celé kuře a jeli jsme ho zpucovat na nejbližší pláž. Když jsme se tam tak kochali, dal se s námi do řeči jeden místní rybařící rentiér a ukázal nám delfíny skákající v dáli v hlubokých vodách Tasmánského moře.
První den jsem měl já největší zážitek z manuálního řazení, na který jsem si pohodlně odvyknul. Takže bylo běžné, že jsem na semaforech zastavoval bez vyřazení a bez spojky a rozjížděl se bez kvaltu. První krušné chvilky jsme si zažili hned první den, když nám málem umřela Zdeňka (ta paní v GPS navigaci, co se všude vyzná). To jsme byli během pozdního odpoledne ještě na parkovišti u obchodního střediska, když jsem si všiml, že mám téměř vybitý telefon, který byl připojený k autonabíječce. S 50% procentní jistotou, že je ta nabíječka v háji, jsem 5 minut před zavíračkou doběhnul do nějakého počítačového servisu a sháněl se po USB nabíječce do auta. Větší kliku jsme snad ani nemohli mít, nabíječku měli. Sice jen s USB dírou bez kabelu, ale ten jsem naštěstí měl s sebou, takže Zdeňka přežila. Vzpomínám si, jak jsem ještě večer před odletem váhal, jestli vůbec ten kabel k telefonu brát, že ho stejně nebudu nikde připojovat k počítači. Inu vzal jsem ho a ještě že tak…
Pak jsme vyrazili dál na poloostrov k historicky proslulému městečku Port Arthur, kde byl první obrovský vězeňský komplex z dob kolonizace. My jsme se ubytovali v nedalekém kempu. První noc jsme se ještě plni energie a nadšení uvrhli pod stan. Nejprve jsem však ze stanoviště musel golfovými odpaly odklidit kvanta bobků od wallabies (mini klokanů), kteří sem v noci chodili sekat trávu. Spát jsem šel na frajera jen v kraťasech a tričku, jak jsem byl zvyklý ze svého stanu a spacáku, jenže tady to nějak nefungovalo a k ránu byl frajer tuhej – zimou. Takhle jsme nocovali ještě třikrát a pokaždé jsem se marně snažil přiobléknout. Poslední noc jsem to dopracoval tak daleko, že jsem spal v dvojitých ponožkách, dvojích teplácích, dvou tričkách a mikině a přes spacák ještě hozená bunda a ručník. Stejně to bylo všechno k ničemu – pokaždé jsem se probudil jako Ötzi.
První a poslední ošklivé počasí
Druhé ráno jsme se probudili do mlhy. Měli jsme naplánovaný výlet na bílé útesy Cape Raul s vyhlídkami do širého moře. Na počasí jsme nehleděli a vyrazili s nadějí, že na pobřeží to bude rozfoukané. Když to vezmu ve zkratce, po třech kilometrech prodírání se hustým a mokrým lesem jsme došli na konec světa. Vyfotili jsme s mlhou za zády a vyrazili zpět k autu. Zajeli jsme cca 45km do nejbližšího krámu pro hrnky, čaj a noviny (na vysušení bot) a jeli se ubytovat zpět pod stan. Druhý den nás čekal další útes Cape Hauy, který už se vyvedl špičkově. Po cestě jsme potkali 4 lidi, když jsme se míjeli s jedním postarším párem, suverénně nám řekli “ahoj”. Nakonec se z toho vyklubala paní Čecho-Kanaďanka s manželem Poláko-Kanaďanem, co tu byli měsíc na dovolený. To, že jsme Češi poznali podle návštěvní knihy, kam se před každým výletem na všech stezkách zapisují a odepisují turisté, aby bylo jasné, že se všichni vrátili.
Wineglass Bay a The Hazards
Když jsme šli večer spát byla naprosto úžasně jasná obloha plná hvězd. Zářivější noční oblohu jsem snad ještě neviděl. Bylo to ohromující. Když byl tak jasný večer, rozhodli jsme se, že si ráno přivstaneme a půjdem si vyfotit východ slunce na pobřeží, protože jsme stanovali přímo v kempu přímo na pobřeží. Východ slunce se jaksi nekonal, protože přišly mráčky. Ale i tak to byl krásný výhled na poloostrov s Freycinet National Park, kam jsme se ten den chystali.
Freycinet National Park na středovýchodním pobřeží Tasmánie patří asi k nejnavštěvovanější parkům Tasmánie vůbec. Nachází se zde věhlasná Wineglass Bay, což je zátoka ve “tvaru” skleničky na víno s křišťálově modrou vodou a čistým pískem. Cesta k zátoce vede přes vyhlídku, kde jsme se pokochali výhledem do kraje a pak jsme sestoupili dolů na pláž, kde jsme poobědvali na oranžových kamenech. Z pláže zpět na parkoviště jsme se vydali napříč polosotrovem na druhou stranu ke skalnatým výběžkům The Hazards se snad ještě krásnější pláží a vodou, než byla na Wineglass Bay.
Cradle Mountain
Cradle Mountain a Dove Lake jsou největší atrakcí v srdci Tasíkova. Byl jsem upozorněn kamarádem v práci, že na Cradle Mountain může sněžit za každého ročního období, tak jsem se strachoval, abychom tam měli pěkné počasí, ale vyšlo naprosto perfektně. Obloha byla naprosto bez mráčku. Vlastně tam není nic zajímavého prostě kopec s jezerem, ale bylo tam krásně. Vzali jsme to delší trasou vedoucí ještě přes jeden vrcholek u jezera a pak přes horu a zase zpět. Výšlap to byl celkem náročný, ale podařilo se nám to oběhnout za necelé 4 hodinky. Čas nás lehce postrkoval, protože jsme potřebovali stihnout kyvadlový autobus od jezera na parkoviště cca 10km, což se nám večer po tmě v divočině šlapat pěšky nechtělo.
Rallye mezi klokany
Ještě se trochu zmíním o cestování tady. Silnice jsou tu samá zatáčka, pár kilometrů od Hobartu už nejsou žádné dálnice, jen obyčejné úzké silnice – ovšem musím podotknout, že pokud jsou asfaltové, jsou v perfektním stavu. Ačkoli hodně kroucené, zatáčky jsou dobře klopené, takže i zatáčkou s doporučenou rychlostí 40kmh lze bezpečně projet 75kmh, tady už se manuální řazení hodilo. Je pravda, že každý večer jsem měl ukroucený ruce a vykloubený oči, ale zajezdil jsem si tu krásně. O něčem jiném je to tady mimo asfaltky, kam by se asi ani autem z půjčovny jezdit nemělo, ale to bychom se nikam nedostali. Všechny výlety začínaly někde uprostřed divočiny, kam vedla jen prašná cesta obvykle 10km a víc od asfaltky.
Bohatá tasmánská fauna se bohužel projevuje i na přejetinách na silnici. Tolik sražených zvířátek jsem nikdy neviděl. Každý den bychom jich napočítali až desítky. Přes den je to celkem bezpečné, ale po setmění to začíná běhat. Taky jsou u silnic cedule, že od setmění do úsvitu je maximální rychlost 45kmh.
Nám jen jednou přes cestu přehopsal klokan – naštěstí pro všechny zúčastněné to stihl. A jednou se po silnici promenádovala ježura – taky náš průjezd přežila. Nicméně největší frajeři jsou havrani, kteří likvidují silniční zdechliny. Řekl bych, že jako jediní pochopili princip silniční dopravy a vědí, v kterém pruhu auta kam jezdí. A když nejede auto v jejich pruhu, vůbec je to nevzrušuje a klidně si debužírují. A když náhodou něco jede přímo na ně, flegmaticky s chladnokrevnou přesností odkráčejí k prostřední nebo krajní čáře, kde počkají až auto projede a zase se vrátí ke svému dílu. Z tohohle jsme byli opravdu nejvíc překvapeni.
Poslední dny a odlet
Předposlední den jsme byli na Henty Dunes, což je jediný živoucí dunní systém v Tasmáni ležící na západním pobřeží. Zajímavé, ale nic extra úžasného to nebylo. Pak jsme se přesunuli ze západního pobřeží 300km zpět k Hobartu a zajeli se podívat do Hertz National Park jižně od hlavního města. Tam jsme vyběhli na nejvyšší horu, pokochali se posledními panoramaty a jeli se ubytovat na poslední noc do Hobartu. Poslední den jsme jen vrátili auto, oběhli suvenýry a poslali pohledy. Uteklo to jako voda a stálo to za to. Tasmánie je skutečně unikátním kusem přírody.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Boty jsme měli durch, tak co se dalo dělat, byla zima
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Oboustranná ještěrka
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Gymnastika u Cradle Moutain
|
Gymnastika u Cradle Moutain
|
Gymnastika u Cradle Moutain
|
Gymnastika u Cradle Moutain
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
